Třeba to někomu přijde jako naivní hra, nebo zkreslené vnímání reality světa - ale já si tak čistím hlavu i srdce od stresů všedních dní, a jsem za to rád. Měkká náruč lesních pěšin a střípkovitá setkání se zbytky divočiny. Hra slunečních paprsků v ranním oparu i děravej deštník nekonečné hvězdné oblohy. Zážitky, které se zapisují tak hluboko do paměti, že stačí na chvíli zavřít oči, nadechnout se, sáhnout do závitů - a vím, že cesta vede dál, že stojí za to zkoušet jít, i když někdy docházejí síly. Tenhle plamínek si člověk nese v sobě, a pokud ho sám neuhasí, nikdo mu ho nemůže vzít ... :-)

Rád jezdím na Sever (Česko-Saský Švýcarsko), Brdy, Křivoklátsko, a ... kam mě zrovna napadne. Nejčastěji naše kopečky, luhy a háje, občas vyrazím i do světa. S palcem nahoru u silnice, a hurá dál. Stop patří vůbec mezi moje oblíbené činnosti. Člověk sice přesně neví, kam dojede - ale když nespěchá, najde spoustu míst, kam by se jinak nepodíval, potká zajímavé lidi, pozná zem. Někdy sám, jindy s pár lidma - má to svoje pro i proti, ale spíš sám. Jeden se snáz vejde, je méně nápadný a lépe se ztrácí ... stále víc mi to vyhovuje - časy, kdy nás jezdila banda, jsou už asi pryč. A taky spousta kamarádů - pár jich je ještě stále živejch, někteří už vandrujou tam někde u Pajdy, zbytek zmizel v propadlišti dějin, rodin, pracovního nasazení a tak vůbec. Psát nemá moc smyslu ani o jedněch, radši ňáký ty fotečky, byť jejich kvalita je značně různorodá.

O kousek dál