Divnej - Vandry

* * * Vandry * * *

. . . obzory jsou od toho, aby lákaly, byly dobývány, dobyty ukazovaly obzory další . . .

(nevímkdotořekl)

To je kapitola sama pro sebe. Páteční útěky a nedělní loudavý podvečerní návraty... Nahořkle kořeněná vůně tlejícího listí, žabí koncerty i mrazivé bílé ticho. Někdo se při pouhé představě otřese, jinej upře zamženej pohled do dálky. Kdo zná horská svítání a západy slunce, odrazy měsíčního světla na skalách, studánky s křišťálovou vodou - uvěří. Kdo ví, jaký je mít na zpocenejch zádech bágl, sednout k večernímu ohýnku, cejtit les a poslouchat vítr ve větvích - pochopí. Abych to s tou romantikou nepřehnal - taky všechny věci nacucaný deštěm, čvachtavý boty, odřený nohy, provlhlej studenej spacák, šumavský provázkový počasí, komáři vstávající na směny, hnusnej ledovej vítr s bodavejma jehličkama omrzlice.

Třeba to někomu přijde jako naivní hra, nebo zkreslené vnímání reality světa - ale já si tak čistím hlavu a srdce od stresů všedních dní, a jsem za to rád. Měkká náruč lesních pěšin, střípkovitá setkání se zbytky divočiny, hra slunečních paprsků v ranním oparu i děravej deštník nekonečné hvězdné oblohy. Zážitky, které se zapisují tak hluboko do paměti, že stačí na chvíli zavřít oči, nadechnout se, sáhnout do závitů - a vím, že cesta vede dál ... :-) že stojí za to zkoušet jít, i když někdy docházejí síly. Tenhle plamínek si člověk nese v sobě, a pokud ho sám neuhasí, nikdo mu ho nemůže vzít :-)

Rád jezdím na Sever (Česko-Saský Švýcarsko), Brdy, Křivoklátsko, a ... kam mě zrovna napadne. Nejčastěji naše kopečky, luhy a háje, občas vyrazím i do světa. S palcem nahoru u silnice a hurá dál. Stop patří vůbec mezi moje oblíbené činnosti. Člověk sice přesně neví, kam dojede - ale když nespěchá, najde spoustu míst, kam by se jinak nepodíval, potká zajímavé lidi, pozná zem. Někdy sám, jindy s pár lidma - má to svoje pro i proti, ale spíš sám. Jeden se snáz vejde, je méně nápadný a lépe se ztrácí ... Zvyknul jsem si a stále víc mi to vyhovuje - časy, kdy nás jezdila banda, jsou už asi pryč.

A taky spousta kamarádů - pár jich je ještě stále živejch, někteří už vandrujou tam někde u Pajdy, zbytek zmizel v propadlišti dějin, rodin, pracovního nasazení a tak vůbec. Psát nemá moc smyslu ani o jedněch, radši ňáký ty fotečky, byť jejich kvalita je značně různorodá.

O kousek dál

Zpátky na stromy